Přišel čas na další terapii, tak se ze včerejšího zážitku zkusím vypsat. Předpokládám, že vzbudím emoce širokého spektra i u svých kolegů z oboru, ale risknu to.
Včerejší protest hodnotím jako účastník stojící pod pódiem a jako diskutér na sociálních sítích. Mé pocity jsou smíšené.
Bezprostředně na místě se mi vše zdálo skvělé.
Lidé v zácpách nám evidentně fandili, troubili, mávali, ukazovali palce nahoru. Kritika byla jen na sociálních sítích a ještě ne od Pražanů (aspoň co jsem zachytila já, což je minimum).
Mluvčí měli co říct, a i když se ne vždy s jejich názory ztotožňuji, forma byla přijatelná a měli odvahu vystoupit, což se cení. Velkou míru odvahy musím přiznat i panu ministrovi. Osobně jsem za něj hrozně ráda. Po zkušenosti s jeho předchůdcem vnímám, že za půl roku dokázal neuvěřitelně vstřebat problematiku a snaží se. Je bezzubý, ale snahu mu upřít nemůžeme. Něco se i podařilo. Už nejsme v problémech po uši, ale jen po krk. Za to mu určitě patří velký dík, což bohužel nikde nezaznělo, takže za mě: „Díky, pane ministře!“.
Kde vnímám ještě velkou míru nepochopení hloubky problematiky, tak je aktuální situace. Nabídka posílení investičních dotací je dozajista skvělá a kdo má nějaký polštář, kam může sáhnout, tak bude nadšený. Jenže jsme se sešli proto, že ty polštáře jsou jaksi prázdné. Přirovnala bych to nabídce na 50% příspěvek na ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu ve frontě před Armádou spásy. Nabídka luxusní, ale buď se nepotkává místo nebo čas nebo cílová skupina. U nás je to rozhodně o tom čase.
Souhlasím s panem ministrem a vládou i v tom, že je třeba dělat systémová opatření. „Podělali“ nás systémově, tak to je potřeba i pořádně opravit. Lepit to zleva zprava nedává smysl. V dlouhodobém měřítku. Jenže my ten čas nemáme. My potřebujeme nějakou rychlou náplast na přeléčení a mezitím se můžeme bavit, jak to opravit, aby ten stroj šlapal dál.
Někteří včera skandovali: „Demisi!“. Já s tím nesouzním. Co nám hrozně v našem segmentu chybí je dlouhodobost. Tedy nechybí, my jí žijeme. Ale v přístupu vlády chybí. Nepomůže nám skákat jak postřelený zajíc ode zdi ke zdi. Potřebujeme, aby se dohodli nejen vládní, ale všechny parlamentní strany a upsali se krví, že takto to bude dalších aspoň deset let. K čemu nám bude, když se to tam bude střídat? Ono se to bude střídat i bez demise, tak proč to ještě přiživovat? Já bych naopak trochu masochisticky chtěla, aby tam stejný ansámbl seděl aspoň deset let, aby si museli nést důsledky svých rozhodnutí a opatření a nemuseli na sebe jednotlivé vlády přehazovat vinu. Úspěch je vždy jednotlivce a neúspěch kolektivní nebo v tomto případě předchůdce. Tak to je a jestli si někdo myslí, že to bude jinak, tak ho považuji za naivního blázna.
Mluvil tam včera pan Müller. Spolu s ním a jedním soukromým zemědělcem jsem před rokem a půl seděla za okny naproti a panu premiérovi jsme, prostřednictvím jím pověřeného hlavního poradce pana Kajzlera, nastínili dopad SZP, které pouhý den předtím odeslali slavnostně podepsané a s mašličkou do Bruselu. Vypadalo to, že to dramatizujeme. Dnes vidím, jak jsme byli bláhoví! Teď se ptám – může být ještě hůř? Po této zkušenosti vím, že určitě ano.
Jsme zvyklí pracovat s vyšší mocí. Tím myslím počasí, aby bylo jasno. 😉 Proti tomu se dá částečně i pojistit. Ale dá se pojistit proti politikům? Jestli ano, ten produkt mě enormně zajímá! Máme proměnlivé podmínky, jednou zaprší do žní, pak prasata sežerou kukuřici, to je každou chvíli něco. Zemědělství je holt adrenalin. Jednou vyjde to, pak zase ono a průměr je plus mínus stejný. A když „nedej bože“ vyjde všechno, raději si odložíte stranou, protože víte, že se vám to vrátí jindy. Ale proč si to lidi mezi sebou komplikujeme ještě víc, to fakt nechápu.
Z kvalitních českých potravin se pomalu stane luxusní zboží pro úzkou skupinu lidí a nůžky se budou ještě otevírat. Před pár dny jsem v jednom řetězci hledala mezi sedmi druhy rajčat české a nenašla. Holandsko, Španělsko, Maroko. 8km vzdušnou čarou jsou obrovitánské skleníky s rajčaty. Jenže když jsem v práci od nevidím do nevidím, tak i já v tom řetězci chtě nechtě skončím. Uhlíková stopa se asi nepočítá, když se to zrovna nehodí, že? Ani kdybych byla ochotna půl pracovního dne každý týden věnovat rodinným nákupům a objíždět české výrobce autem se spalovacím motorem, tak toho taky pro přírodu moc neudělám. Můžeme se alibisticky tvářit, že tohle rozhoduje Brusel, ale nákupní chování spotřebitelů rozhodně lokální politik ovlivnit může. Když chce. A hádejte se se mnou!
Nejsem přítel demonstrací, stávek, hnoje před vládou, nemám to v povaze, je mi to spíš nepříjemné. Ale pánové, smekám, já bych ty koule neměla a tento scénář mám jen v nejodvážnějších snech. A to, že za tím stojí dle mých informací chlapi, kteří jsou škatulkováni jako „malí“, tedy ze současného systému paradoxně profitují nejvíc, to je ten vykřičník na konci volání o pomoc. Já bych to nezvládla udělat, ale na pokutu Vám mileráda přispěju. Vím, že už se pomoc organizuje a jsem přesvědčená, že tam včera nebyl nikdo, kdo by se nezapojil. Takže vlastně – díky za to, podařilo se vám kupou hnoje sjednotit zemědělce jako nikomu jinému před vámi! Jestli ani teď chlapci a děvčata za okny nepochopili, v jakých *** jsme, tak už je všechno marné.
Měli jsme původně myšlenku donést po kile pšenice. Všichni. Ať to zkusí prodat a řeknou nám za kolik. Efekt by to možná kýžený nemělo, ale možná by se aspoň začali zamýšlet. Jak jsme tam byli, tak věřím, že by se nenašli dva podniky, které dokáži to kilo vyprodukovat za stejnou cenu. Není to jen o výhodě z rozsahu, jak si asi někteří mylně myslí. Je to o kvalitě půdy, výši pachtovného a daně z nemovitosti, o výši mezd v regionu, suchu … těch aspektů je hrozně moc. Proto potřebujeme najít co nejvíc fér přístup. Spravedlnost? Bože chraň, to bych si nedovolila vůbec říct. To přece nejde. Ale můžeme se pokusit aspoň nedělat ty tlusté čáry a „Ententyky tobě ano a tobě, ne!“, prosím?! Ať mají malí víc. Ale je to opravdu o velikosti? Proč to není o produkci? Proč nemůžeme využít křivky a musíme jet jen v linearitě? Haló! Střední škola! Selský rozum!
Uff, je to dlouhé, já vím a můžeme pokračovat dlouho do usnutí. Už jsem se vyjádřila dřív, že chci pomoct Ukrajině. Moc chci. Jen nechci, aby čeští zemědělci dotovali zahraniční vlastníky ukrajinské půdy. Jestli máme pomoct Ukrajině, musíme najít cílenou cestu z rozpočtu a ne pouze z kapes zemědělců. Uvědomte si, že tu máte svoje vlastní lidi, kterým berete i z toho mála, co mají a posíláte to na Kypr do kopru. Víc k tomu asi nemá smysl říkat, jen je třeba se poučit. Rozhodnutí pomoci je správné, poučili jsme se, že výsledek je špatný – peníze putují, kam nemají a odnáší to lidi, kteří nemají. Tak to změňte, ne? My u zvířat kohoutek nemáme, aby přestaly žrát, kálet a dojit. Nám náklady stoupají dál a krvácíme kvůli nízkým výkupním cenám, nad kterými nemáme žádnou moc. Ale pro vás je to jeden zatracený papír v hromadě dalších, tak se prosím už zkuste probrat.
Nevím, co je na tom pravdy, ale údajně UZEI přišel s výsledky dopadu nového SZP a ve srovnání s minulým jsou nůžky otevřeny na 38%. „Malí“ si polepšili o 18% a velcí ztrácí 20%. Skvělou prací bych to nenazvala, když to dáte do korelace s produkcí.
Možná jdu v některých věcech jen po povrchu, neberte to prosím jako vytržení z kontextu. Rozhodně nedokážu obsáhnout celou problematiku zemědělství a koukám na to optikou našeho provozu. Chcete se vyjádřit? Pošlete, ráda budu publikovat vaše zkušenosti a názory a nemusí být jen shodné s mým. „Zemědělství lidem a pro lidi!“
Krásný den všem a vzhůru na pole!
Linda Szemlová, ZS Devět křížů